Víra a její role v sociálním chování společnosti v oblasti obecné hygieny při likvidaci exkrementů.
Jistou výhodou při analýze role víry je skutečnost, že se podařilo dohledat systematičtější literární podklady o historickém stavu sociálního chování, nikoliv jako samostatné bibliografie, ale jako obecnější popis vývoje lidské hygieny. [1]
Dostupné podklady popisují ve velké šíři součásti zdánlivě samozřejmých lidských hygienických úkonů, které v civilizovaných společnostech považujeme za zcela běžné. Zabývají se oblastmi jako např. lázně, holení a mytí, antikoncepce, líčení a kosmetika, milostné umění, nahota a prudérnost, prostituce, spodní prádlo, stolování, péče o zuby a vlasy, životospráva.
Bohužel záležitost vyměšování a nakládání s exkrementem v historických a i nově dostupných pramenech detailně není k dispozici. Autor práce se proto snaží najít skutečné důvody tabuizace celé problematiky, protože ji považuje za klíčovou z hlediska obecného přístupu k analýze rozvoje společenských a sociálních systémů. Na jedné straně zcela běžná přirozená potřeba defekace, stejně důležitá jako přijímaní potravy a pití , na druhé straně vysoká mortalita a neochota připustit si nutnost zachování jistého druhu lidské očisty. Je to stejně významný prvek lidského odlišení, bytostí s inteligenčním parametrem od ostatních příslušníků fauny na zeměkouli jako např. schopnost regulace rozmnožování a sexualita. Jistým mezníkem a významným prvkem se zdá být nástup křesťanství , vedle jiných druhů víry a náboženství. Problémem jsou dohledatelné psané záznamy nebo dostupné regulativy sociálního chování jakýchkoliv společenství, která jsou historicky zachycená jako vývojové společenské stupně.
Starý zákon převyprávěný pro děti s rytinami Gustava Doré popisuje Pána Boha na oblaku jako starého muže, ten starý muž má oči, vousy, nos a ústa. Jestliže má ústa musí také jíst a jestli jí musí mít i střeva. A nastává tak rozporuplnost poznání o neslučitelnosti Boha a hovna, pochybnost o křesťanské tézi antropologie podle níž byl člověk stvořen k obrazu božímu. Buď je člověk stvořen k obrazu božímu a pak má Bůh střeva, a nebo Bůh nemá střeva a člověk se mu nepodobá. Exkrement či hovno se tak stává obtížnější teologický problém než zlo. Bůh dal člověku svobodu a lze připustit, že není tedy odpovědný za je zlo jím páchané. Avšak odpovědnost za hovno nese zcela ten, kdo člověka stvořil.
Jestliže slovo hovno bylo donedávna v písemnostech vytečkováno, nemohlo to být z důvodů morálních, nelze tedy tvrdit, že hovno je nemorální. Nesouhlas s hovnem je metafyzický. Defekování by pak bylo každodenním důkazem nepřijatelnosti Stvoření. Buď je hovno přijatelné anebo jsme stvořeni nepřijatelným způsobem.
Přitom je zřejmé, že problematika defekování zajímala kultury dávno před Kristem. epříjemnosti spojené např. se zácpou lze dohledat v papyrusových staroegyptských podkladech. U mumií byly nalezeny močové kameny, které nepochybně působily bolest a zdravotní problémy při močení. Již staré indické kultury, podle dostupných zdrojů, způsobem lékaře Sušruty však uměli kameny operovat, ovšem bez použití narkózy! Rovněž klystýr jako léčebná metoda zažívacích potíží a tudíž řízená defekace je známá mnoho století.
Pouhé studium filosofie a přístupu jenom křesťanství by nepodalo celkový obraz o vztahu člověka a jeho exkrementu. Stejný vztah respektive opominutí procesu nakládání s exkrementem lze dohledat i v nejrozšířenějším náboženství, v Islámu respektive v Koránu nebo jeho obyčejích.
Každý muslim, to znamená věřící ve svého Boha jediného je veden k pěti rituálům.
1. Vyznání víry ..věřit v jediného Boha a že není jiného Boha a Mohamed je jeho prorokem
2. Motliby 5 x denně, poté si je nutné omýt si tvář, ruce a nohy…..(zřejmé zásady hygieny)
3. Půst Ramadánu znamená nejíst, nepít, nekouřit, nesouložit od východu slunce do západu, jedná se o připomenutí, že Muslimové nejsou na zemi proto aby jedli, pili a spali ……( a tedy nedefekovali?)
4. Vybírání almužny
5. Cesta do Mekky 1x za život
Přitom prorok Muhammad v Koránu kolem 6.století našeho letopočtu prohlásil, že čistota tvoří polovinu islámské víry. [2]
Stejnou obdobu lze nalézt i v Budhismu , kde askeze je prioritou života bez požívání masa, ryb, vajec, nesouložení a nekouření (např. ve výkladu odnože hnutí Haré Krišna), v jiných zdrojích Budhismu je jako cesta k nirváně cesta čistoty (ducha, nikoliv těla ?), zániku strasti, kořenů zla…..
Platí potom tedy pojetí člověka jako zásadního typu živočicha, který komunikuje řečí a grafickými znaky, řídí se určitými pravidly a odlišuje to, co je dovoleno od toho co je zakázáno? Člověk je tvořen hmotou a duchem, je bytostí, která dle náboženského výkladu bez ohledu na druh božstva by měl být schopen hledat pravdu a poznávat příčiny jevů, na druhé straně jako by se zapomněl ve svém vývoji zabývat se svým druhotným konáním, nutnou defekací po prvotních životních funkcích jako je pití a přijímání potravy.
Možná, že samostatné pouhé detailní studium tohoto jevu by bylo předmětem významné sociální studie a rozboru absence odvahy a neschopnosti hovořit o této potřebě či celkové tabuizaci problematiky spojené s vyměšováním.
Univerzálním rysem lidského chování bez ohledu na druh víry a dobu bylo odkládání lidského odpadu vně svého obydlí, avšak bez zájmu o rozpoznání vlivu a dopadu tohoto konání.
Historici zabývající se oblastmi lidské hygieny, což je poměrně široká oblast do které spadají, pro přiblížení takové záležitosti, jak již bylo uvedeno lázně, holení a mytí, antikoncepce, líčení a kosmetika, milostné umění, nahota a prudérnost, prostituce, spodní prádlo, stolování, péče o zuby a vlasy, životospráva a nakonec i defekace, připouští v jedné ze svých teorií, že zlomem by mohlo být ono ujednání ze Starého zákona v Dt 23, 13,V. Mojžíšově knize, o nutnosti vykonat potřebu za svým táborem „Vně za táborem budeš mít vyhrazené místo, kam budeš chodit na stranu. Mezi svým nářadím budeš mít kolík. Než si venku dřepneš, vyhrabeš jím důlek a své výkaly zase přikryješ. Vždyť Hospodin, tvůj Bůh, chodí po tvém táboře, aby tě vysvobodil a aby ti vydal tvé nepřátele. Ať je tedy tvůj tábor svatý, aby u tebe nespatřil nic mrzkého a neodvrátil se od tebe.“ [3]
tedy chápáno jako nečistota nepřijatelná pro sestoupivšího křesťanského Boha na zem.
Autor práce se však domnívá, že se jedná pouze o dedukci či teoretický záměr výkladu křesťanství, protože by tím zůstaly popřeny ostatní kultury, které nepochybně existovaly před křesťanstvím. Tím se rozumí kultury Žluté řeky, tedy staré Číny, Japonska, Sumerů, Indie, Mezopotámie, Babylonu, nebo i odlišná společenství i z doby Krista jako jsou kultury Keltů, Germánů, Inků či Mayů. Jak se ukazuje i v dnešní době lze nalézt obory z hlediska sociálního chování a filosofie lidské existence velmi badatelsky a vědecky zajímavé a přitažlivé.
Je zřejmé, že první psané nástroje řízení chování společnosti ,jsou nepochybně Starý zákon a Bible , stejně tak jako ostatní dostupná literatura popisující různé víry, a mohly by sloužit jako první srovnatelné regulativy neboli nástroje managamentu sociálního chování společnosti. Neposkytují však dostatečnou odpověď na historickou tabuizaci a negativní chování při likvidaci primárního biologického lidského odpadu. Potvrzuje se tím i historické informační vakuum této oblasti při obecném studiu historie a kultury lidských společenství.
Autor: Ing. Jan Sedláček, MBA, LL.M., student LIGS University
Seznam použité literatury:
[1] Smith V.: Clean-A History of Personal Hygieny and Purity, 2007,Oxford University Press
[2] Waardenburg J.: Bohové zblízka, Nesnesytelná lehkost bytí 1997,MU Brno
[3] Bible svatá, Deuteronomium V, tedy 5. kniha Mojžíšova