Syndrom vyhoření

Autor: Bc. Petra Zelená, MBA

Syndrom vyhoření je proces postupné ztráty emocionální, kognitivní a fyzické energie,
projevující se příznaky emočního, duševního vyčerpání, fyzické únavy, osobního odpoutání a
snížené spokojenosti s prací. Je vnímán jako důsledek špatně vyřešeného stresu na pracovišti.
Lze tvrdit, že emoční vyhoření je psychologický obranný mechanismus vyvinutý jedincem v
podobě úplného nebo částečného vyloučení emocí v reakci na traumatické vlivy. „Vyhoření“
je částečně funkční stereotyp, protože umožňuje člověku šetrně dávkovat a využívat
energetické zdroje.

Syndrom vyhoření je psychický obranný mechanismus vyvinutý jedincem v podobě úplného
nebo částečného vyloučení emocí v reakci na vybrané psychotraumatické vlivy. Představuje
osvojený stereotyp emocionálního, nejčastěji profesního chování. Vyhoření je částečně
funkční stereotyp, protože umožňuje šetrně dávkovat a využívat energetické zdroje. Jeho
dysfunkční důsledky přitom mohou nastat, když syndrom vyhoření negativně ovlivní výkon
profesní činnosti a vztahy s partnery.

Na rozvoj syndromu mají vliv vnější i vnitřní faktory. Mezi vnější faktory, které syndrom
provokují, patří: chronická intenzivní psycho-emocionální aktivita spojená s intenzivní
komunikací a emocemi; nejasná organizace a plánování aktivit; zvýšená odpovědnost za
vykonávané funkce (za blaho pacientů, studentů, klientů); nepříznivá psychologická
atmosféra profesní činnosti (konflikt v systému „vedoucí – podřízený“, „kolega – kolega“,
„učitel – student“); psychicky obtížné zaměstnání (např. děti s psychickými charakteristikami;
porušovatelé kázně). V důsledku vlivu těchto faktorů se učitel uchyluje k šetření emočních
zdrojů: snaží se „nedávat pozor“, „šetřit si nervy“ – tedy emočně ignorovat vypjaté situace.

Člověk emoce nejen prožívá, ale projevuje je i navenek v podobě tělesných projevů: mimika
(změny polohy rtů a obočí), pantomima (gesta, postoje), tón hlasu (hlasová mimika), řada
vegetativních jevů (změny srdeční frekvence a dýchání, zarudnutí nebo bledost, změny
svalového tonu, třes, pocení) a více či méně hlubokých biochemických změn v těle
(vylučování adrenalinu nadledvinami, zvýšená hladina cukru v krvi, výskyt bílkoviny v moči
atd.). Pozorování těchto tělesných projevů emocí napomáhá jejich studiu, i když ne vždy
může odhalit obsah prožívaného pocitu.

Mezi vnitřní faktory ovlivňující rozvoj „emocionálního vyhoření“ patří sklon k emoční
strnulosti. „Emoční vyhoření“ se objevuje rychleji u těch, kteří jsou více emocionálně
zdrženliví. Každá stresující situace v profesionální činnosti zanechává hlubokou stopu na duši
takových lidí, způsobuje intenzivní empatii a nespavost. Postupně se emocionální zdroje
vyčerpávají a je potřeba je chránit pomocí psychologických obranných mechanismů. U lidí,
kteří jsou impulzivní, emočně flexibilní, citliví a reagující, dochází k rozvoji symptomů
vyhoření pomaleji. Na druhou stranu se syndrom vyskytuje u lidí, kteří okolnosti své profesní
činnosti vnímají příliš emotivně. To je často typické pro mladé profesionály se zvýšenou
odpovědností za své povinnosti. Výsledkem takové činnosti je rozvoj následujících příznaků
„vyhoření“: pocity emočního vyčerpání, vyčerpání; negativní profesní sebepojetí a nízké
sebevědomí; agresivní pocity atd. Nejnáchylnější k vyhoření jsou ti, kteří na vypjaté situace
reagují agresivně a nespoutaně.

Faktory, které iniciují vznik profesionálního syndromu vyhoření, jsou jak charakteristiky
profesní činnosti, tak individuální charakteristiky samotných profesionálů. Tyto faktory se
nazývají organizační a individuální: skupina organizačních faktorů zahrnuje pracovní
podmínky a materiální prostředí, sociálně psychologické podmínky činnosti; skupina
jednotlivých faktorů zahrnuje sociodemografické charakteristiky a osobnostní charakteristiky
dané osoby.

Syndrom vyhoření je tedy osobní deformace způsobená emočními obtížemi nebo napjatými
vztahy v systému „člověk-člověk“, která se vyvíjí v průběhu času. Důsledky syndromu
vyhoření se mohou projevit jak v psychosomatických poruchách, tak v čistě psychologických
(kognitivních, emocionálních, motivačních postojových) změnách osobnosti. Syndrom
zahrnuje tři fáze: „úzkostné napětí“, „odpor“, „vyčerpání“.

Vyskytuje se u lidí, jejichž práce zahrnuje úzký kontakt s lidmi – lékaři, psychologové,
učitelé, manažeři, pracovníci sociálních služeb atd. Projevuje se v podobě narůstající
lhostejnosti k vlastním povinnostem, ke které v práci dochází, dehumanizace v podobě
narůstajícího negativismu jak vůči pacientům, případně klientům, dětem ve škole, tak
zaměstnancům, pocitem vlastního profesního selhání, pocitem nespokojenosti s prací,
depersonalizací, a v konečném důsledku k prudkému zhoršení kvality života. V budoucnu se
mohou vyvinout neurotické poruchy a psychosomatická onemocnění.

Údaje o prevalenci syndromu vyhoření zdůrazňují jeho medicínský a společenský význam,
neboť snižuje kvalitu odborné činnosti pracovníků. Pracovní zaujetí významně přispívá k
profesnímu vyhoření. Většina lidí si o sobě vytvoří základní představu na základě práce,
kterou dělá. Přílišné zaneprázdnění prací znamená, že člověk se při ní stává vysoce citlivým
na vše, co vrhá stín na jeho odbornou způsobilost. Stres v profesním životě se ještě zvyšuje,
pokud je doplněn domácím a společenským stresem.

Chronický stres způsobuje stresem navozený pokles komunikační aktivity, ke kterému
dochází v důsledku výrazného zhoršení funkčního stavu a pohody. V důsledku příznaků
distresu (apatie, adynamie, snížená psychická a fyzická aktivita, pocit nepohody apod.) se
snižuje motivace a schopnost komunikace.

Pokud se zaměříme na hlavní příčiny emočního vyhoření, lze je kombinovat do tří skupin
faktorů:

Osobní: Obecně lze hovořit o určité predispozici jedince k emočnímu vyhoření. Například
introverti, pesimisté a lidé s nízkým sebevědomím jsou častěji náchylní k emočnímu
vyčerpání a depresi. Lidé s vysokou mírou sebeúcty a smyslem pro humor jsou pozitivnější a
odolnější vůči negativním vlivům stresu. Vědci zjistili důležitý vztah mezi empatií a odolností
vůči syndromu vyhoření. Schopnost vcítit se a mít upřímný zájem pomáhat je vynikající
nárazník proti syndromu vyhoření. Jedná se o určité dobití, zdroj pro plynulé „spalování“ po
dlouhou dobu. Motivace vyhýbat se neúspěchům, strach z odmítnutí, perfekcionismus,
workoholismus jsou časté příčiny nemocí z povolání. Ukázalo se, že proměnné jako věk,
rodinný stav a délka služby nemají na emoční vyhoření žádný vliv. U žen však dochází k
emočnímu vyčerpání ve větší míře než u mužů, chybí jim souvislost mezi motivací
(spokojenost s platem) a rozvojem syndromu, i když existuje souvislost s významem práce
jako motivu k aktivitě a spokojeností s profesní růst. Lidé s nedostatečnou autonomií
(„nadměrně kontrolovaní jedinci“) jsou náchylnější k syndromu vyhoření.

Organizační: Je prokázán vztah mezi syndromem vyhoření a organizačními podmínkami, ve
kterých lidé pracují. Nejistá náplň práce, přechod na nové technologie, změny v personálních
požadavcích, změny v rytmu práce, změny v organizační struktuře – to vše může vyvolat
reakci. Rozvoj syndromu emočního vyhoření je spojen s přítomností intenzivní
psycho-emocionální aktivity: intenzivní komunikace, její posilování emocemi, intenzivní

vnímání, zpracování a interpretace přijatých informací a rozhodování. Dalším faktorem
rozvoje emočního vyhoření je destabilizující organizace činností a nepříznivá psychická
atmosféra. Jedná se o nejasnou organizaci a plánování práce, nedostatek potřebných
finančních prostředků, přítomnost byrokratických záležitostí, dlouhé hodiny práce s těžko
měřitelným obsahem, přítomnost konfliktů jak v systému „manažer-podřízený“, tak mezi
kolegy.

Spouštěcím mechanismem jsou dvě podmínky:

1. přítomnost vnitřního konfliktu mezi požadavky organizace a atraktivitou práce v ní;
2. nesoulad mezi novými požadavky, očekáváními a skutečnými schopnostmi
   zaměstnance (strach z nedostatečnosti).

Hraní rolí: Konfliktní nároky na zaměstnance, nejistota jeho postavení a role v organizaci,
přetížení rolí (neexistuje prostor pro chyby, nutnost plnit nedosažitelné standardy, konflikt
mezi více rolemi atd.) – kumulace těchto stresorů přímo souvisí se všemi složky vyhoření.

Vzhledem k výše uvedenému jsme všichni ovlivněni stejnými faktory, takže ti zaměstnanci,
kteří se ocitnou ve stavu emočního vyhoření, jsou schopni šířit na své kolegy negativismus,
cynický postoj nebo dekadentní náladu. A co je nejdůležitější, pokud šéf společnosti „vyhoří“,
začnou pod ním „onemocnět“ další manažeři a pak obyčejní zaměstnanci. Nedostatek
morálky ve firmě je nejčastěji důsledkem emočního vyčerpání vedoucího.

Je možné snížit pravděpodobnost vyhoření zaměstnanců ve fázi náboru. K tomu je při výběru
zaměstnance minimálně nutné zhodnotit: přítomnost aktivní životní pozice, smysl pro humor,
optimistické životní postoje a kladný vztah k těžkostem a neúspěchům, úroveň odborné
způsobilosti na danou pozici, stejně jako kreativitu v interpersonálních komunikačních
situacích (snižuje se riziko sytosti a únavy v podnikání).

Existují nástroje, jak předcházet emočnímu vyhoření. Spolehlivá sociální a odborná podpora,
přátelský, sehraný tým, podpora osobní iniciativy, zvyšování významu a atraktivity práce v
organizaci, správné plánování a rozložení pracovní zátěže atd. jsou faktory, které snižují
pravděpodobnost onemocnění syndromem vyhoření.

Ignorování faktu emočního vyhoření vede ke snížení efektivity a ztrátě zaměstnance. Cílem
prevence je vytvořit takové podmínky pro aktivitu a interakci lidí, které by minimalizovaly
pravděpodobnost výskytu syndromu emočního vyhoření.

Prevence syndromu „vyhoření“ a opatření k jeho potírání jsou nespecifická, mohou sahat od
poskytování odpočinku, sportovních aktivit a autogenního tréninku až po hospitalizaci s
předepsáním menších či větších trankvilizérů atd. Kromě provádění preventivních opatření
zaměřených na jednotlivce je třeba pamatovat na vytváření příznivých podmínek na pracovišti
pro boj se syndromem vyhoření. Při boji se syndromem někteří autoři doporučují odpovědět
pro sebe následující:

1. „Proč pracuji?“ Udělat si seznam všech důvodů – skutečných i abstraktních –, které
   vás nutí pracovat. Určit motivaci, hodnotu a smysl své práce.
2. „Je to opravdu to, co chci dělat?“ Seřadit věci, které rádi děláme, v sestupném pořadí.
3. Vytvořit si podpůrnou skupinu. Jedná se o pravidelná setkání přátel a zaměstnanců.
4. Začít pečovat o své duševní zdraví. Využít k tomu trénink: relaxace, time management
   a asertivitu.
5. Udělat každý den nějakou hloupost pro radost.

Literatura

PETTERSEN, H. A. Can’t even : how millennials became the burnout generation. New York:
Houghton Mifflin Harcourt, 2020. ISBN 978-0-358-31507-0
SCHAUFELI, Wilmar a Dirk ENZMANN. The Burnout Companion To Study And Practice:
A Critical Analysis, 1998. Velká Británie: Taylor & Francis. ISBN 978-07-48406-98-2.
STOCK, Christian. Syndrom vyhoření a jak jej zvládnout. Praha: Grada, 2010. ISBN
978-80-247-3553-5