Souhrnný výzkum sociálního chování společnosti v oblasti nakládání s primárním biologickým odpadem - část druhá

Právní předpisy jako nástroj managementu při nakládání s primárním biologickým odpadem.

O tom, že celková bilance v řešení odpadních vod v České republice není v rámci evropského měřítka zcela standardní, svědčí i stanovené podmínky Evropské unie pro vstup České republiky. Právě zde lze dohledat důraz na kultivovanost a kulturnost společenství 3. tisíciletí, které by mělo být schopno se postarat o svůj primární biologický odpad. Součástí smlouvy o přistoupení České republiky do EU byla povinnost vybudování veřejné kanalizační sítě u obcí nad 2000 obyvatel  do konce roku 2010, a to právě z důvodů nízkého stupně civilizační kultivovanosti při likvidaci vlastních exkrementů vyplývající z historických zkušeností. A potvrzuje tak význam této oblasti pro integraci v rámci EU. Důraz,  kladený  na tuto podmínku byl podpořen řadou finančních fondů, které  měli  zajistit splnění tohoto ukazatele.

V příloze ke smlouvě o přistoupení České republiky a dalších zemí, v kapitole 7. životní prostředí, v oddíle B. Jakost vod je ve směrnici Rady č. 91/271 EHS z roku 1991 a směrnice Komise 98 roku 1998 uvedeno, že odchylně od článků 3, 4 a 5 odst. 2 směrnice 91/271/EHS se v České republice neuplatňují požadavky na stokové soustavy a čištění městských odpadních vod v souladu s tímto přechodným cílem: pro aglomerace s populačním koeficientem vyšším než 10 000 měla zajistit Česká republika soulad s uvedenou směrnicí pro 18 aglomerací nejpozději ke dni přistoupení a pro dalších 36 aglomerací se stejným populačním koeficientem do 31. 12. 2006. Dalším postupným termínem bylo zajištění tohoto parametru u všech obcí s populačním koeficientem 2000 do konce roku 2010. [1]

Výše uvedené statistické údaje z roku 2007 o tom, že 75 % obyvatelstva je napojeno na veřejnou kanalizační síť, je možné i reprodukovat tak, že 2,5 mil. obyvatel nakládá se svými exkrementy podle svých schopností a znalostí, někdo pochopitelně vlastní domácí čistírny, někdo žumpy a nechává je pravidelně vyvážet, ale valná většina se při nakládání s vlastními exkrementy, dle názoru zpracovatele této práce, chová nejen protiprávně, ale zejména nezodpovědně k vlastnímu zdraví, zdraví spoluobčanů, životnímu prostředí a k civilizačnímu vývoji. V roce 2012 je uváděno připojení na veřejnou kanalizaci u 78 % obyvatelstva.

O přetrvávajícím zdravotním nebezpečí vypovídají rozsáhlé epidemie v Afrických státech a např. Indii, kde právě nezodpovědné nakládání s exkrementy způsobuje ročně milionová úmrtí populace. Obecně uváděná mortalita způsobená přenosem chorob z nezlikvidovaných exkrementů se pohybuje okolo 30 % ročně z celkového počtu úmrtí.  Je tak možné vysledovat podobnost v těchto zemích se státy Evropy v období zhruba před 150 lety.

V současné době je rovněž možné zaznamenat návrat infekčních chorob, jejichž výskyt byl v minulých letech potlačen preventivním  očkováním a antibiotiky a předpokládalo se jejich úplné vymizení. Návrat těchto chorob, šířených zmutovanými viry nebo bakteriemi odolnými proti očkování a dostupným lékům včetně antibiotik, může být předzvěstí jiné éry, která pouze  potvrzuje potřebu jednoznačné právní  definice škodlivosti lidského exkrementu jako primárního odpadu a určení podmínek jeho likvidace ve všech etapách existence. Celosvětově rostoucí počet obyvatel na zeměkouli a nové demografické uspořádání světa s očekávanou migrací pracovní síly způsobí i zvýšení hrozby a růst rizika právě v šíření infekčních chorob v civilizovaném světě dávno zapomenutých a i nově se přihlásivších. Výskyt černého moru v Londýně v březnu  roku 2008 a opakovaně v roce 2010 je potvrzením takového vývoje. Řízená likvidace exkrementů je neoddělitelnou součástí životního prostředí. Nakládání s touto materií se ze všeho nejvíce potýká s právní definicí  či faktickým pojmenováním tohoto  biologického produktu a odvíjí se pouze relativně od mladých zákonů týkajících se životního prostředí. Sama historie právních řádů je velmi skromná, lze dohledat městské vyhlášky ve Věstníku obecním královském,ustanovení o policii čistotní v Říšském obecním rádu, Výpraskovém patentu o ochraně veřejného pořádku a patrně pak již pouze ve Stavebním řádu o nutnosti budování toalet,vše v polovině 19. století.

Mezi základní principy práva životního prostředí lze v ČR v současnosti uvést  preambule

Ústavy České republiky:

• Odhodlání střežit a rozvíjet zděděné přírodní a kulturní bohatství
• Stát dbá o šetrné využívání přírodních zdrojů a ochranu přírodního bohatství.

Listiny základních práv a svobod:

• Každý má právo vlastnit majetek. Vlastnictví zavazuje. Nesmí být zneužito na újmu práv druhých anebo v rozporu se zákonem chráněnými obecnými zájmy. Jeho výkon nesmí poškozovat lidské zdraví, přírodu a životní prostředí nad míru stanovenou zákonem.
• Každý má právo na příznivé životní prostředí. Při výkonu svých práv nesmí poškozovat životní prostředí, přírodní zdroje, druhové bohatství a kulturní památky nad míru stanovenou zákonem.

Stávající právní normy se vyhýbají  jednoznačnému pojmenování  exkrementu a proto popis regulace nakládání s ním je tak komplikovaný. Nebezpečnost, zejména zdravotní, tohoto produktu se nijak za dobu lidské existence nesnížila.

Možná obecná právní definice se tak objevuje v Zákoně o odpadech, zvláštní je již posuzování podle Občanského zákoníku,  zásadní soukromoprávní normě, definice exkrementu jako věci, a její případné ovladatelnosti (v případě exkrementu nepochybně zajímavý prvek) je velmi problematické. Podle  Zákona o veřejném zdraví  by bylo možné exkrement přirovnat k ostatním lidským produktům, které tělo po zpracování živin spontánně opouští a tím jsou např. sliny, slzy, pot, spermie a z pohledu zákona jsou věcí a tudíž i odpadem. Rovněž přímé definice těchto materií však  v zákoně chybí. Jedná-li se však produkt infekční, přenositelný z původce na druhou osobu je pak nazván "neživým substrátem".Svým způsobem na to  reaguje  i Trestní zákon  a posuzování trestní odpovědnosti při šíření nakažlivé choroby.

Další roztříštěné výklady lze dohledat ve Vodním zákoně, Stavebním zákoně, Zákoně o veřejných vodovodech a kanalizacích, Zákoníku práce, Správním řádu, hygienických předpisech apod. Deliktní  odpovědnosti jsou sice v zákonech zmíněny jak v oblasti správního práva tak i trestního práva pro fyzické osoby a právnické subjekty, ale prokazatelnost je velmi komplikovaná právě z důvodu složité právní identifikace  tohoto druhu odpadu a následných důsledků protiprávního jednání.

Právě tabuizace spojená s exkrementem a všemi souvisejícími situacemi je však stále tak silná, že se projevuje  v uvedených příkladech  právní regulace řešící  případné nakládání s exkrementem. Věc v zákoně nepojmenovaná je neobyčejně složitá.   Lze se domnívat, že by lidský exkrement měl být  právně v legislativním  režimu samostatně zařazen jako primární lidský odpad s potenciálem hrozby zdravotního nebezpečí, s tím  dále zakotvena povinnost každého subjektu s  exkrementem  naložit řízeným, zdravotně schváleným způsobem likvidace.

Činnosti s tím spojené striktně vyžadovat od všech subjektů, které mají ve stávajících předpisech tyto povinnosti uloženy, včetně důsledného uplatňování příslušných sankcí. Technické možnosti pro takové chování jsou vytvořeny a finanční náročnost je rozhodně vyvážena snížením zdravotního rizika, které je stále celosvětově varující. Ukazuje se že právní předpisy jako jeden ze základních prvků  managamentu řízení sociálního chování společnosti nejsou dostatečnou zárukou faktické regulace sociální reality.

Z pohledu zpracovatele se jedná o otevřené téma, které si zaslouží i v budoucnu další pozornost,  zejména s ohledem na nové kvalitativní informace o obsahu dalších látek v lidském biologickém odpadu.

Autor je zpracovatelem samostatné detailní analýzy vývoje právních předpisů v oblasti primárního biologického odpadu a jeho likvidace, související s  podmínkami, vývojem  a historií právních předpisů jako regulativních nástrojů  oblasti  sociálního chování společnosti.

Autor: Ing. Jan Sedláček, MBA, LL.M., student LIGS University         

Seznam použité literatury:

[1] Evropské právo, základní dokumenty, Sagit ÚZ 446, str. 210 - 211